Alena Labaštová a alpské lyžování

Alpské lyžování

Ahoj, jsem Alena Labaštová, chodím do třídy septima a věnuji se profesionálně alpskému lyžování.  Co to vlastně alpské lyžování je? No tak především je to zimní sport, který je z odvětí závodního lyžování, kde se závodník snaží o projetí dané trati v nejkratším čase. Existují různé disciplíny a každá má svá pravidla. Jak jsem se k tomuto sportu vůbec dostala? Ve třech letech mě mamka poprvé postavila na lyže, jako dítě, jehož rodič chce své dítě něco naučit. Ani jeden z mých rodičů nějak závodně nelyžoval. Táta hrál volejbal a plaval a mamka dělala gymnastiku a tancovala, takže tohle bylo něco nového. Jako malou mě to hrozně bavilo, a tak jsem v tom pokračovala.

Táta mě a ségru zapsal v mých pěti letech do prvního oddílu v Turnově a od té doby už se tomu věnuji naplno. Takže to bude už 13 let mého života, co závodně lyžuji. Co se týče přípravy, tak je tu kondiční část a lyžařská část. Kondiční příprava je stejně důležitá, jako ta lyžařská, protože lyžování je dost o síle a o vytrvalosti. Každá disciplína je jinak náročná a jinak dlouhá, ale odmakat každý oblouk od shora až dolů je dost náročné, takže proto je potřeba mít sílu a vytrvalost.

Co se týče lyžařské přípravy, tak tam se pár dní na začátku sezóny zaměřujeme hlavně na správnou techniku oblouku. Je třeba se rozjezdit volně, než se jde do bran. Závodník musí mít najeto spousta bran předtím, než se půjde do závodu. Bez toho to nejde.

Spousta závodníků, kteří už chodí na střední školy, mají individuální plán jako já, protože jsme hodně často pryč a nestíháme držet tempo s ostatními. Lyžování je dost těžký sport, i když se to nezdá. Má to své pozitivní, ale i negativní stránky. V tomhle sportu se dost často cestuje do zahraničí, takže se podíváš do spousty zemí. Často to bývá Rakousko, Německo, Itálie, Francie, ale někdy i Slovinsko, Švýcarsko či Chorvatsko. Jezdí se hlavně po Evropě, aby se dalo jet autem a trvalo to přiměřeně hodin. Co se týče té negativní stránky, tak i to cestování není žádná zábava. Cesty bývají dlouhé a nekonečné. Spousta lidí si myslí, jak je super nemuset každý den chodit do školy, nepsat písemky, nemuset být zkoušená, ale věřte mi, nic moc to není. Jo asi je fajn nemuset každý den trávit ve škole 7 hodin, ale já ten čas, který vy strávíte ve škole v lavicích, tak já ho odtrénuju na lyžích a pak když se vrátím z výjezdu, tak musím veškeré ty písemky, co psali v mé třídě, dopsat ještě předtím, než zase odjedu pryč na lyže. Což se málokdy podaří, podle toho, jak máme tréninky a závody. Někdy jsem doma na 5 dní, ale někdy jenom třeba na 2-3 dny. Takže toho stresu se školou bývá někdy dost. 

Tenhle sport je především individuální, proto to taky bývá náročné na psychiku. Vydržet celý rok tvrdě makat i když už nemůžete, všechno vás bolí a nedaří se vám, to je to nejtěžší. Mít tu vůli. Jít si za tím, co chcete dokázat. Několik sezón se mi dařilo, ale pak přišel pád a úraz a já musela na plastickou operaci kolene, což je dost časté zranění lyžařů. Myslela jsem, že to nedokážu, bolelo to, nechtěla jsem začínat ani další sezónu, ale táta mi to nedovolil, že nemá cenu to jen tak zahodit. Tu sezónu jsem zrovna přešla do vyšší kategorie (junioři), což bylo minulý rok. Celou sezónu se mi vůbec nedařilo. Bylo to pro mě nejtěžší období. Nevěřila jsem si, nevěřila jsem noze, prostě nic. Celá sezóna nedopadla moc dobře. Chtěla jsem skončit, protože jsem si myslela, že nemá cenu pokračovat, ale neskončila jsem, a to především zase díky tátovi a sobě. Můj táta do mě investuje už od mých pěti let a popravdě – není to žádná malá částka. Podporuje mě každou chvilku, kdy se dá, i když to dělá svým způsobem, který není někdy úplně příjemný, ale vím, že to myslí dobře a že chce, abych něco dokázala, tak jako to chci i já. Kdyby tu pro mě nebyl a nehnal mě, tak nevím, zda bych stále lyžovala, ale i někdy co se týče rodiny a obzvlášť u mého táty to může být těžké.

Díky lyžování jsem ale poznala taky spoustu úžasných lidí, kteří mi dost pomohli, když jsem nevěděla, jak dál. Znám ale taky i trenéra, který mě naučil nejvíc, co jsem se dosud naučila, a to je Petr Záhrobský ml. Snad jste se o tomhle sportu a o mně něco dozvěděli.

Desatero závodníka (záhrobský racing)

Petr Záhrobský

  1. Lyžování je zimní sport, na svahu obvykle mrzne.
  2. Jsem člověk, dokážu tedy myslet a uvědomovat si co dělám a to i během jízdy.
  3. Na trati jsem sám, nepomůže mi ani nejlepší kamarád.
  4. Problémy na trati řeším ihned, ne vyjetím o 3 brány níže.
  5. Jízda je jako boj – můžu vyhrát nebo prohrát, ale nikdy se nevzdávám.
  6. Protože jsem závodník, rád jezdím na čas.
  7. V tréninku o kvalitě jízdy rozhoduje trenér, ne můj pocit.
  8. V závodě o kvalitě jízdy rozhoduje čas v cíli, ne můj pocit.
  9. Sezením pod kopcem se moje lyžování nezlepší.
  10. Nejhorší jízda je ta, kterou nejedu. Času na lyžích je málo, než abych ho prokecal.

Ohodnotit článek
Průměrné hodnocení: 4.2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *