Dycky Deník!!! Expedice Pardubice!

Reportáž z vyhlášení krajského kola soutěže O nejlepší studentský časopis

12. 4. 2019 proběhla v Pardubicích soutěž o nejlepší školní časopis roku spojená s novinářským workshopem. Nabízíme vám malou reportáž z průběhu tohoto slavného dne.

Museli jsme vstávat časně ráno, protože sraz na vlakové zastávce v Nové Pace byl už v 6:10. A jelikož je to opravdu velmi brzo, tak byli všichni trochu mimo, včetně pana učitele Bendla, který prý začínal ráno tím, že hledal své boty. Byli jsme ospalí a „polovypnutí“, takže se např. Terka jakžtakž probudila až u pokladny.

Do vlaku jsme ale společně nastoupili nakonec čtyři. A to jak již obutý pan učitel Bendl, tak i  redaktorky Lucka Hylmarová, Eliška Šturmová a téměř probuzená Terka Ulrichová. A naše Expedice Pardubice mohla začít. Ve vlaku jsme si vesele povídali, koukali ven z okýnka, a vše šlo zatím podle plánu. Vzápětí se ale vše začalo komplikovat, když vlak zastavil na nádraží v Nové Pace, kde měla přistoupit další členka naší výpravy, a to šéfka celé redakce, Míša Neumanová. Náš zrak tedy zpozorněl a vyhlíželi jsme, jak řekl pan učitel Bendl, tu blonďatou hřívu, která je vidět na kilometry daleko, bohužel neúspěšně. Míša tedy nastoupí asi někde jinde. No, a aby toho nebylo málo, tak náš vlak stál na nádraží o 10 minut déle, než měl, takže hrozilo, že nestihneme další spoj. Ale i přes tyto menší problémy nám úsměv ze tváří nezmizel. Nakonec jsme vyjeli, i když bez Míši. Průvodčí nás dokonce ujistil, že další vlak stihneme. No tak to bychom měli jeden problém vyřešen, ale kde je ta Míša? I tato otázka byla brzy zodpovězena, díky SMS jsme totiž zjistili, že Míša ve vlaku je, akorát ve druhém vagónu, takže na další zastávce přestoupila k nám. Opravdu nevíme, kde se stala chyba, jestli náš zrak nebyl tak pozorný a neviděl na kilometry daleko, nebo má Míša kromě blonďaté i neviditelnou hřívu? Ale hlavní bylo, že jsme konečně kompletní. Naše expedice tedy mohla v klidu pokračovat. Přijeli jsme do Ostroměře a už jsme měli malé zpoždění, které se nebezpečně navyšovalo. Přijeli jsme do Pardubic, vyskočili z vlaku a rychle šli do Domu techniky, kde na nás čekalo překvapení – Tereza Kráčmarová! Kdybyste nevěděli, kdo to je, tak je to bývalá studentka naší školy, jeden ze zakladatelů hry Fakescape. Také se se svým týmem umístila na 2. místě v celosvětové soutěži Peer to peer.

• 

• 

Už se čekalo jen na nás, našli jsme si tedy nějaké místo k sezení a poslouchali úvod. Místnost byla docela malá, ale útulná – na zemi koberec, židle, vzadu rautík. Organizátoři nás mile uvítali, a poté naše kroky okamžitě směřovaly k rautu, kde byla naplněna naše hladová břicha výbornými řízečky, ovocem či zeleninou.  Po tomto občerstvení odstartoval program celé akce. Začínal hrou s názvem Fakescape pod vedením Terezy Kráčmarové. V této hře se nejen dozvíte, jak uniknout fake news, ale zároveň si ověříte celkově sé znalosti, naučíte se spolupracovat a ke všemu se ještě pobavíte. Hru můžeme jenom doporučit! Následovala diskuze s europoslancem Tomášem Zdechovským, který nám řekl ledacos o EU. Poté jsme se ho mohli ptát, došlo jak na vážnější témata (článek 13), tak na vtipnější záležitosti – třeba na legendární video s Václavem Klausem kradoucím chilské pero či Zemanovu angličtinu. Tohle vše proběhlo mnohem rychleji, než se očekávalo, následovala tudíž další přestávka a hned potom vyhlášení výsledků.

• 

• 

Vůbec jsme nečekali, že něco vyhrajeme! Proto jsme si nebyli jistí, jestli myslí nás – ohlásili nás totiž nepřesně jako Gynp. Ale ano, je to pravda, náš časopis je nejlepším elektronickým časopisem v Královéhradeckém kraji. Hosana! Dostali jsme diplom, vlastně dva diplomy, pohár a vyfotili jsme se.

Pak obědové bagetě a nás rozdělili na dvě skupiny. Šli jsme totiž do Českého rozhlasu a tam bychom se prý všichni najednou nevešli. Při čekání jsme si hezky popovídali s Terkou Kráčmarovou a pak chvíli i s panem Zdechovským. Ze 4. patra Domu techniky jsme poté navzdory nápisu: „Nechceš si to dát raději pěšky?!“ sjeli dolů výtahem. A naše Expedice Pardubice pokračovala ulicemi směrem do Českého rozhlasu. Jeho redakce je schovaná v takové klidné, postranní uličce, kde to vypadá trochu jako na Malé Straně.  Museli jsme čekat asi 10 minut, než nás pustili dovnitř, ale dočkali jsme se. Redakce jedněch školních novin tvořilo pět lidí a z toho byli tři bráchové. Ten nejmladší asi dvakrát nebo třikrát jel výtahem nahoru a opakovaně se ptal, jestli už můžeme dovnitř. Pan Bendl tiše pravil, že je osudu vděčný, že je tu s námi a ne s takovouhle bandou. Obdivujeme též pana organizátora, Ing. Málka,  který v té zimě byl celou dobu i venku jen v tričku.

Uvnitř redakce jsme mohli vidět, jak to v takovém rádiu vypadá a funguje. Mohu vám říct, že když jedeme autem a posloucháme rádio, bereme to jako samozřejmost. Ve skutečnosti se za tím skrývá opravdu nutná maximální soustředěnost, není to lehká práce, ale i tak je tam opravdu zábava. Vystoupali jsme nahoru po dlouhých točitých schodech, udýchaní jsme si odložili bundy a tašky a vstoupili do místnosti, kde sedělo několik lidí koukajících do počítačů. Jeden z moderátorů nám ukázal, jak to tam vypadá, řekl, kdo co dělá a co dělá on. Měl takový ten typický hlas moderátora a redaktora z rádia. Ukázal nám i techniku, vysvětlil, co se dělá, když vypadne proud a jak vypadá den redaktora/ moderátora. Ve 14:00 už musel jít vysílat, tak jsme na něj chvíli koukali přes obří skleněné okno a pak nás pustili ven. Exkurze tedy skončila a s ní i celá tato akce.

Vlak zpět nám jel až v 15:34, bylo něco po druhé hodině, takže jsme měli hodně času. Cestou k vlakovému nádraží jsme procházeli náměstím, které nejenže bylo vážně nádherné, ale i vtipné svými názvy podniků. Čili až budete mít hlad, určitě se zastavte na nudlích v Čínské restauraci u Bílého koníčka a jako dezert si dejte trdelník v Trdelníkárně. Když jsme prošli náměstím, Lucka pronesla: „Dala bych si kafe.“ No, a jelikož se naše výprava skládala hlavně z holek, demokraticky jsme odhlasovali, že chceme jít do obchoďáku. Následně jsme zakotvili v Atriu paláci Pardubice, kde jsme si místo kafe koupily (my holky) zmrzlinu. Nevíme, co dělal pan učitel Bendl (odpočíval – pozn. korektora),  ale my jsme chodily po obchodech (H&M, CCC, New Yorker) a zkusily jsme i luxus v Sephoře. Asi po 45 minutách jsme ale museli, ač velice neradi, obchodní centrum opustit a vydat se na vlakové nádraží. Tam jsme ještě měli asi dvacet minut čas, takže nakonec došlo i na to kafe v Costa Coffee.

A po tomto úžasném ukončení celého výletu v Pardubicích jsme vyrazili klidně zpět domů. Vše probíhalo opět v pohodě a klidu, ale když jsme v Hradci Králové hledali, ze kterého nástupiště odjíždí vlak do Turnova, došlo i na rychlé sprinty s překážkami. Nakonec jsme vlak taktak stihli, ale bylo to opravdu fousově těsné. Po tomto sportovním zpestření už cesta pokračovala tak, jak měla, a my jsme dojeli konečně do Nové Paky. Tak úspěšně skončila naše Pardubická expedice, která dopadla více než dobře. No a tím pádem se příště uvidíme na další výpravě, tentokrát třeba do Brna…

koláž z reportáží Elišky Šturmové a Terezy Ulrichové vytvořil Stanislav Bendl