Ledňáčci – postrach posiloven – jaký podíl má na tom chemie a biologie?

Asi zhruba před měsícem jsem se i já konečně odhodlala vyrazit do posilovny. Tohle nadšení mě ale hnedka přešlo, jakmile jsem viděla zástup lidí čekající na stroje… Důvod proč doslova stovky lidí chodí do posiloven zrovna v tomto období (leden – únor) je jasný – novoroční předsevzetí. Tito „ledňáčci“ ale v březnu odlétají zpět do teplého domácího prostředí, a tak stačí přečkat zimu a pravidelní návštěvníci se opět začínají vracet. 

Proč ledňáčci vydrží jen tak krátce? Důvodem je přehnané očekávání a ztráta motivace. Většina těchto ledňáčků přežene začátek a zjistí, že jsou pořád utahaní a jejich váha nejde dolů. Možná kdyby nejedli o Vánocích tolik cukroví, šlo by to rychleji. Holky se snaží zhubnout do plavek a kluci se naopak snaží něco přibrat. Postupem času si začínají vymýšlet různé výmluvy typu: „Jsem unavená, bolí mě nohy, prší, musím se učit, půjdu zítra“. S tímto přístupem se z těchto lidí stávají ledňáčci a postupně jejich energie a motivace cvičit opadá. Fitness trenéři nebo pravidelní návštěvníci se dokonce vsázejí, jak dlouho kdo vydrží. A někdy se i trefí, protože existuje jen pár lidí, kteří plní své předsevzetí dlouhodobě. 

A už je tady únor – posilovny se začínají trochu vylidňovat, ale pár jedinců zůstává. A ti co neodletí ani potom…mají vyhráno. 

A co z toho plyne pro mě? Začínám až v březnu.

Simona Kukučková

Zrovna v pátek vyšel v Právu průzkum, podle kterého se od ledna stihly tělocvičny vyprázdnit již o 30%. Třetině lidí ta vůle něco změnit v životě nevydržela ani 2 měsíce. Očekávání rychlých výsledků vede akorát ke zklamání a naráží na metabolické zákonitosti – za vším hledej biologii a chemii, samozřejmě. (Snad jste nečekali něco jiného.) Na Zemi už žije více lidí s nadváhou než těch, kteří se potýkají s podvýživou. V bohatší části světa, kam máme to štěstí patřit, se lidé většinou stravují výživněji, než na co je přizpůsoben náš metabolismus. Myslí se tím energeticky bohatěji, ne nutně výživově hodnotněji. Metabolické dráhy, které náš metabolismus používá, se vyvíjely miliony let. My jsme se do fáze blahobytu dostali za pár desítek let. Tak rychle se fyziologické nastavení jako celek nemá šanci změnit. A tak kdysi užitečné evoluční mechanismy dneska působí spíše problémy. Svou roli hraje i mozek. Jak? Jednoduchý příklad. Nejprve působí nepříjemný pocit, když nás upozorňuje, že začínáme mít hlad (tělu dochází lehce dostupné palivo – energie a stavební částice), naopak, když se dobře najíme, cítíme se spokojeně – mozek nás pomocí chemických látek odměnil dobrým pocitem za to, že jsme vykonali proces vedoucí k zachování života. Protože za celý vývoj našeho druhu bylo každodenním problémem sehnat dostatek energie, nejlibějším pocitem nás mozek odmění, když sníme něco energeticky bohatého – cukry nebo tuky. A my si už ani neuvědomujeme, jaký přebytek jich v naší stravě je. Věděli jste například, že ve středověku sladký recept vůbec nemusel znamenat přidání cukru nebo medu, ale pouhé smetany? Lidé ještě před několika sty lety považovali i smetanu za sladkou… A my se dneska nacpáváme tyčinkami a pijeme po litrech oslazené vody. Když jsme se studenty v rámci probírání trávicí soustavy dívali na složení slazených vod (a myslím tím i minerálek), našli jsme průměrné hodnoty 5-10 g cukru na 100 ml. To znamená, že taková jedna velká lahev o objemu 1,5 l v sobě má 75-150 g cukru. To je 15-30 kostek. Aniž bychom vůbec vnímali, že jsme se do sebe cukr dostali. Není divu, že se takový nadbytek energie, časem projeví ve formě ozdobných tukových prstenců. Zájemci mohou přelistovat na odkaz: https://www.prirodovedci.cz/zeptejte-se-prirodovedcu/2083 kde se dozvědí, co dalšího dělá cukr s naším tělem – nějaký špíček je skoro až banalita proti tomu, jaký vliv má nadměrná konzumace cukru na různé procesy v těle. Ačkoliv si nepředstavuji, že by někdo po přečtení článku v odkazu vyřadil cukr navždy ze svého jídelníčku :), je dobré být si alespoň toho vědom. Sacharidy potřebujeme, bez nich se naše tělo neobejde, přidaný cukr nikoliv. Jenže odolejte, když je to tak dobré! A takhle by se dalo pokračovat skoro donekonečna – nástrah, které si neuvědomujeme, číhá všude spousta, mýtů kolem stravy je velké množství. Tak zase třeba příště

Kristýna Rychlovská