Odkaz listopadu pro dnešní studenty

To je zas vopruz, řekne si průměrný student, co to zas maj s nákým listopádem? Ano, proslulá česká kampaňovitost při oslavování výročí nás po loňských oslavách stého jubilea založení republiky dovedla k 17. listopadu. Slavíme Den boje za svobodu a demokracii. Hodně se o tom mluví a píše, možná až moc… My ovšem kromě toho slavíme také Mezinárodní den studentstva. A k tomu máme pádný důvod..

Víte vůbec, že je to jediný den českého původu, jenž je mezinárodně respektován a oslavován? Připomíná totiž tragické události, k nimž došlo v období od 28. října do 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava. Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně na zasedání Mezinárodní studentské rady při příležitosti druhého výročí nacistické persekuce českých studentů.

Já sám osobně jsem se naučil ctít Mezinárodní den studentstva již při svém studiu na gymnáziu v moravském Šternberku. Biologii nás tam učil jistý pan profesor Evžen Müller. Tentýž pán byl pro změnu o 40 let předtím spolužákem a důvěrným kamarádem jistého Jana Opletala, pocházejícího z vesnice Náklo (místní část Lhota). Toho Jana Opletala, jenž měl přirozenou autoritu ve studentském hnutí na začátku okupace. Medika Opletala, který šel 28.10. v čele průvodu oslavujícího výročí založení tehdy všemi milované a ctěné Československé republiky, nacistickým okupantům navzdory. Poklidná, nenásilná demonstrace byla ostře potlačena pořádkovými silami. Přitom byl bohužel zastřelen pekařský pomocník Václav Sedláček a student medicíny Jan Opletal byl zasažen střelou do břicha.  Téměř ihned jej operoval profesor Václav Pačes na klinice profesora Arnolda Jiráska ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Jeho ošetřující lékaři byli současně i jeho učiteli, velmi dobře svého seriózního studenta znali, vážili si jej a snažili se mu ze všech sil pomoci. Zpočátku se Opletalův stav jevil mírně nadějně, ale bohužel se projevila sepse, tehdy v podstatě neléčitelná komplikace. Zemřel 11. listopadu na zánět pobřišnice. 

Doposud smutný příběh se pak změnil v tragédii téměř antickou. Němci totiž již měli plné zuby českého odporu proti okupaci a protektorátu. Ten se projevil již dříve např. při bojkotu němčiny v kinech, zpěvu národních písní, při protiněmeckých anekdotách či při převezení ostatků Karla Hynka Máchy na vyšehradský hřbitov. K výročí Mnichovské dohody, 30. září 1939, Pražané bojkotovali jízdu tramvajemi. A vše vyvrcholilo demonstracemi 28. října. 

Každý totalizátor má podvědomě obavy z inteligence, to mimochodem platí i dnes. A proto se němečtí okupanti rozhodli k razantnímu a ostrému postupu. Za iniciátory odbojných akcí považovali mj. české studenty. Dali jim jasné ultimátum. Již žádné další provokace, a to ani při pohřbu Opletala!! Ten se konal 15. listopadu 1939 v Praze na Albertově. Opletalovy ostatky pak byly v rakvi převezeny do rodného Nákla. Po pohřbu však navzdory zákazu spontánně vznikla další demonstrace. Přerostla až v otevřený protest a střety demonstrantů s nacisty. V Berlíně se poté ihned a za přímé účasti Hitlera konala porada s krutými důsledky. 

Z příkazu státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka vtrhli němečtí pořádkoví policisté a členové jednotek SS v noci z 16. na 17. listopadu 1939 do vysokoškolských kolejí v Praze. Ale také v Brně a Příbrami! Všechny přítomné studenty okamžitě zatkli a posléze převezli do ruzyňských kasáren a Kounicových kolejí. Zde bylo bez soudu popraveno 9 údajných hlavních vůdců studentské vzpoury, z nichž ale jenom někteří byli opravdu představiteli studentských organizací. Vzdejme čest jejich památce – nezapomeňme prosím na jména Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek (tomu nebyla ani 19 let!!) a Jan Weinert

Více než 1 200 ostatních studentů bylo opět bez jakéhokoli soudního řízení transportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Zde trávili zlé dny a měsíce v těžkých a depresivních podmínkách. Většina zatčených odtud byla propuštěna na přelomu let 1942 a 1943. V táboře zahynulo postupně celkem 35 z těchto studentů. Český vysoké školy nacisté zavřeli a všichni naši občané prakticky ztratili možnost vysokoškolského vzdělání až do roku 1945. 

Represivní akce 17. listopadu 1939 jako promyšlený zásah proti české inteligenci a kultuře vyvolala celosvětové pobouření a následné vyhlášení již zmíněného Mezinárodního dne studentstva. 

Budoucí pan profesor Müller sice koncentrák přežil, ale s doživotními následky psychickými i fyzickými. Po příchodu domů vážil 39 kg!! Medicínu již nedostudoval, stal se alespoň učitelem biologie. A právě on, bývalý koncentráčník, náš pan profesor Müller, nás naučil ctít Mezinárodní den studentstva již na přelomu 70. 80. let 20. století. Ještě jsme tehdy netušili, co přinese listopad 1989. ale již jsme každý tento svátek ctili jako svůj studentský den, a chodili jsme do školy výjimečně v „kvádru“… 

Za svobodu a demokracii je nutno bojovat. Snad tuto tradici pochopí a vezme za svou i dnešní, mladá studentská generace přebírající po nás pomyslnou štafetu. On totiž rozklad demokratického státu nemusí vždy přijít jen zvenčí…


Ohodnotit článek
Průměrné hodnocení: 4.7

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *