Šikana kolem nás

Šikana. Asi každý už toto slovo někdy zaslechl. Spousta lidí má o jeho významu své představy a pro některé je toto slovo synonymem jejich současné situace. Co to tedy znamená? Kde se šikana nejčastěji vyskytuje a proč vůbec vzniká? Kde je hranice mezi neškodnými vtípky a porušením práv člověka? Co bychom měli dělat a co naopak ne? 

Šikana

Obecně je šikana brána jako úmyslné zesměšňování, ponižování a porušování lidských práv a svobod. Na světě je svým způsobem už odjakživa. Jak se ale svět mění, vznikají i nové formy šikany. Spousta lidí jistě zažila nebo alespoň slyšela historky z vojny, kde si starší mazáci dělali z nováčků doslova otroky a prováděly jim různé nepříjemnosti. Někdo dokonce tvrdí, že šikana k vojně prostě neodmyslitelně patřila. 

Jak už jsem zmínila, jedním z míst, kde se člověk se šikanou mohl setkat, byla právě vojna. To ale rozhodně není jediné místo. Nejohroženější bývají zejména žáci základních a středních škol, nové průzkumy také ukazují, že šikana mnohdy začíná už v mateřských školách. To že ale ukončíte středoškolské studium neznamená, že se nemusíte obětí šikany stát v pozdějším věku například v práci. 

Obsah obrázku osoba, stojící, exteriér

Popis byl vytvořen automaticky

Forem je hned několik. Mezi klasickou a nejvíce známou patří fyzická šikana, tedy například bití, zavírání do uzavřených prostorů a jiné. Další je pak psychická, která se nejvíce projevuje jako ponižování nebo zesměšňování, záměrné vyvolávání pocitů méněcennosti nebo nechtěnosti. Mnozí si to neuvědomují, ale takové zahrávání si s lidskou psychikou může mít až fatální následky. Ačkoli se v České republice problémy šikany řeší a je dost probíraným tématem, i tak tu máme případy, které bohužel končí trvalými psychickými následky nebo dokonce sebevraždou. Žijeme ale také v době moderních technologií, tudíž s novými elektronickými přístroji přišla i nová forma šikany, takzvaná kyberšikana. Tento pojem označuje psychickou šikanu, která se uskutečňuje například pomocí sociálních sítí. Oběť tak často ani neví, kdo za jejím trápením stojí, neboť konflikt neprobíhá „face to face“. V průběhu let se tato forma ukázala jako vůbec jedna z nejhorších, neboť je čím dál častější. Osoba stojící za útoky na oběť se dá někdy jen velmi špatně vypátrat a co je vůbec nejhorší, provádět kyberšikanu je velmi snadné. Každý z nás už dnes vlastní mobilní telefon, počítač nebo třeba tablet. A každý takový přístroj může být patřičně zneužit. Pokud se nad tím tedy zamyslíme, každý z nás by se tak teoreticky mohl stát potenciálním pachatelem nebo obětí. 

Hranice toho, jestli už se jedná o šikanu nebo jen o nevinné legrácky, je velmi složitá na určení. To, co by někdo mohl ještě stále brát jako srandu, jiný už těžce snáší a trápí se. Proto jsou většinou případy posuzovány jednotlivě nebo na základě podobných situací, které se v minulosti staly. Kdybychom se na to ale podívali nějak obecně, legace přechází v šikanu tehdy, když dojde k nedobrovolnému a záměrnému ponižování, ubližování nebo jinak nepříjemné situaci, která pro nás není přijatelná.

Jak již bylo zmíněno, s šikanou se člověk může potkat kdekoli a kdykoli. Co se ale za poslední roky rapidně změnilo, je nárůst šikany již v mateřských školkách. I když v porovnání například se základními školami není tato „školková“ tak drastická, i tak je potřeba ji řešit. Proto se nově tento problém ve zjednodušené formě probírá už i s takto malými dětmi. 

Co ale dělat, když se staneme obětí anebo jsme svědky toho, jak je někdo jiný šikanován? Pokud se staneme obětí, situace se nám často může zdát neřešitelná, i když tomu tak vůbec nemusí být. Šikanovaný člověk se o svém problému často bojí někomu říct, a to hned z několika důvodů. Může se bát, že se o tom druhá strana dozví a svůj teror tak ještě posílí. Nebo si člověk říká, že nemá cenu to někomu říkat, jelikož se to stejně nedá nějak vyřešit. Jednou z dalších věcí je, že si často oběť začne dokonce myslet, že si takovéto jednání zaslouží, a proto s tím nic nedělá. Vždy se ale něco podniknout dá. Důležité je svěřit se s tím někomu, ke komu máte důvěru. Nemusí to tedy nutně znamenat, že první, kdo o tom bude vědět, jsou vaši rodiče. Pokud má člověk nějakého důvěryhodného kamaráda, učitele, sourozence nebo snad klidně i souseda, je to dobrý začátek, jak tuto situaci řešit. Důležité je probrat všechny okolnosti a ujasnit si, jakým způsobem se daná věc bude řešit. I pokud se člověk stane svědkem takovéto události, neměl by si to nechávat pro sebe. A to je právě ta důležitá věc. Nenech to být! Možná vám tato věta může znít povědomě. V České republice totiž vznikl projekt právě s názvem Nenech to být!, který má pomoci odhalovat a řešit problémy šikany. Do tohoto programu se zapojila již řada škol, a to včetně té naší. Její funkce je prostá. Pokud jste svědky nebo obětí šikany, na stránce projektu můžete napsat anonymní sdělení. Důležité je slovo anonymní, tudíž se nemusíte bát, že by se o tom dotyčný tyran, který vás trápí, dozvěděl. Toto sdělení se pak dostane k odpovědným osobám na vaší škole a ti tak dostanou možnost tento problém řešit spolu s vámi. Je však důležité mít na paměti, že se tento program nesmí zneužívat. 

Jaký je ale vůbec důvod k šikaně? Útočníkem se většinou stává ten, kdo se sám cítí být nějak znevýhodněný, v kolektivu zanedbávaný anebo dokonce ten, kdo se už v minulosti obětí šikany někdy stal. Jako oběti si většinou vybírá slabší jedince než jen on sám, tudíž nabývá dojmu, že je silný a vybíjí si tak svou zlost. V případě, že už sám šikanovaný byl, se často snaží zjistit, jaké to je stát na druhé straně barikády a je to jistý způsob kompenzace. Terčem šikany se většinou stává osoba, která například nezapadá do kolektivu, má jiné návyky, nebo prostě nějakým způsobem vybočuje z řady. Stává se tak snadným cílem.

Z průzkumů bohužel vyplývá, že si na evropském žebříčku o šikaně Česká republika stojí špatně. Až 40 % žáků se šikanou někdy setkalo, což je velmi znepokojivé číslo. Navzdory tomu, že se v posledních letech na tento problém často poukazuje, procenta šikanovaných klesají jen velmi málo. Na druhou stranu je to příležitost právě pro projekty jako je Nenech to být! a jiné, aby se tato současná situace do budoucna dostala více pod kontrolu. V Česku se o neinformovanosti nedá mluvit, jelikož informace o tom, co šikana je a co dělat, naleznete všude. Ať už na internetu třeba na stránkách Policie ČR, nástěnkách ve škole nebo i doma od rodičů. 

Aneta Holmanová, septima

Ohodnotit článek
Průměrné hodnocení: 5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *