Švýcarsko – Vítkův Cestopis

Administrátor 10. 10. 201916. 2. 2020 0 komentářů

První cestopis školního roku 2019/20 je tady! Začtěte se do zápisků našeho dobrodruha a cestovatele. Vyslechněte jeho pravdivý příběh, tentokrát ze Švýcarska!

Schweiz 2019

Cesta autobusem. Úmorná, neskutečně unavující a nesnesitelná. Z předchozích cestopisů víte, že se snažím o to, aby čtenář pochopil, jak moje cesty doopravdy probíhají. Tak, ať to má grády, ať mi všichni rozumí. Tedy taková byla realita.

Nespal jsem, celou cestu jsem pozoroval okolní krajinu. Poznávat jiné kraje se ukázalo být zajímavým do chvíle, než jsme v hodinu H dorazili na místo činu a já musel celý den fungovat a držet se při životě. Velké poznatky přímo z cest mám především z dálnice v Německu, jde hl. o tamní nasazení pracovníků, údržbě silnice i v nočních hodinách. Fachmani! Připomnělo mi to moje nasazení na chmelu. Zastávky vyhovovaly, všichni byli v pohodě. Cestu durch Německem in die Schweiz hodnotím známkou 1A. Poznámka: suproví autobusáci.

V ranních hodinách přeplouváme na trajektu Bodamské jezero ke Kostnici a přitom nám vlál vítr ve vlasech jako v americkém filmu. Bylo řečeno, že je koncem září nejstabilnější počasí, náhle však první den začalo přituhovat, zima jako v psírně, deštík a vítr – dohromady vraždivá kombinace. V Kostnici bych vypíchnul jako hlavní atrakci Husův kámen uprostřed sídliště, kam jsme se s naší družinou plahočili a pak zas šupky dupky naskočili do pekla autobusu a uháněli jsme k vodopádům. Jejich mohutnost byla, řekl bych, neskutečná. Naskytla se možnost vidět i pár prvních odlišných etnických skupin a cizokrajných obchodníků.

Ve večerních hodinách jsme dorazili na Jugendherberge neboli mládežnickou ubytovnu, důležité uvést: čekání cca 15 min. Po rychlém výsadku jsme se zkulturnili a pokračovali do centra pěkného města Luzern, kde tekla opravdu švýcarsky čistá řeka.

Tma je krutá, švýcarské ceny velmi vysoké, ale nakonec jsme byli schopni obstarat základní věci, např.: obživu a suvenýry. Jednoznačně nejoblíbenějším suvenýrem byla tzv. bučítka. Velmi kvalitní švýcarský vynález. Pro objasnění: jde o, řekněme, napodobitele zvuku tura domácího. S bučítkem jsme se sborem na konci výletu nacvičili milé představení (viz v závěru), se kterým plánujeme jít do Československo má talent, samozřejmě s ambicemi na výhru. A to díky výzvě naší laskavé průvodkyně paní L., která nám dlouhé přejezdy autobusem mile zpříjemňovala působivými audioukázkami na televizi, které nás nadchly a inspirovaly.

A teď rychle jen sfouknu ostatní města a akce. Historický Stein am Rhein, nebo třeba Ženeva, velmi krásné noční město, ve kterém jsme nic neviděli, jen světla lamp a okna. Chillon, Grindelwald, návštěva Dopravního muzea, NEJ muzea ve Švýcarsku – Ch. Chaplina, jeho hrob a podobné kratší výsadky.

Podle spolucestovatelů byl krásný komentovaný průjezd Curychem, avšak z únavy z předešlé náročné cesty a vyčerpávajícího programu jsem nedokázal udržet pozornost a z této metropole nemám nic.

Sušenkárna, jakožto téměř jedna z nejsympatičtějších zastávek ve Švýcarsku, mě svými gratis ochutnávkami nadchla. Z mého pohledu Kembley, továrna na sušenky, musí být oblíbená, českými turisty zejména. Reprezentovali jsme typickou povahu českých občanů stylem vem si co můžeš a co uneseš. I ve finančně nákladnějším Švýcarsku může být vyprahlý cestovatel řádně nasycen. Dle mého názoru, základním problémem může být to, že Švýcaři nejsou zvyklí na trend našeho národa, a nedovedou si představit fakt, že by někdo mohl zneužít ochutnávací systém sušenkárny Kembley. Ten jsme samozřejmě zneužili tak, že jsme posléze nemuseli ani obědvat. S plnými břichy jsme se vypravili do hlavního města.

V Bernu jsme viděli kousek „slovenské“ přírody s medvědy. Dále pak katedrálu a místní rastamanskou čtvrť. Město je typické pro svůj underground, čili sklepní prostory, avšak neodvážil jsem se nahlédnout z obavy ze ztráty života či zdraví. Tudíž popis podsvětí bohužel nemohu nabídnout.

Pak se naše cesta schylovala směr Francie. Přejeli jsme hranice a už z dálky nás vítá hotel F1 svou krásou a blyštivostí LED cedule. Tato špičková úroveň se vyrovná sítím Hilton, Ritz a podobně, minimálně svou „slušnou“ přátelskou atmosférou, velmi kvalitním sanitárním zázemím a kupodivu nepochopitelně velkým parkovacím prostorem, za jaké by se nemuselo stydět žádné kamioňácké parkoviště. Zde je nutné podotknout, že jsme na své pokoje čekali více jak půl hodiny. Což mě víceméně ještě více vysílilo, jelikož už jsem své kroky plánoval a směřoval přímo do postele. K mému údivu, v pokoji s manželskými postelemi nebylo kde uložit své dlouhé nohy. Dívčí osazenstvo mělo ohromný strach ze štěnic, naštěstí se nic neprokázalo. Jako správný Čech jsem byl od maminky vybaven velkou spoustou jídla, např. řízky, sekaná, zásobárna paštik a konzerv. Tip pro cestovatele: náklad jídla je základ. Z hlediska dlouhodobější konzumace doporučuji přibalit si další příruční zavazadlo s konzervami. To následovalo téměř každý můj krok.

Narozdíl od bohaté snídaně v Jugendherberge, kde se to hemžilo zrajícími sýry a šunkou nejvyšší jakosti, snídaně ve Formulkách byla chudá, suchý chléb a zvláštní marmeláda syntetické konzistence. Naštěstí v tuto chvíli na řadu přichází příruční zavazadlo. Den co den postupně zavazadlo zmenšilo svou hmotnost přibližně o 1,5 kg . Pořádala se mimo jiné i soutěž Prostřeno, kterou jsem samozřejmě jakožto favorit domácí kuchyně vyhrál. Své soupeře jsem do svého prezidentského apartmá pozval na výborný kančí gulášek z mé pojízdné kuchyně. Byl jsem limitován v oblasti šmejdění, protože jsem měl k dispozici pouze jeden malý pokoj, konkurenci to snad v bodování neovlivnilo. Kančí byl výtečný, z jedné porce v ešusu ochutnalo asi 5 lidí. Nejvíce jsem taktizoval já, snědl jsem po zásluze coby hostitel celý rendlík a na hosty už moc nezbylo. Co se týče zábavy, ta byla velmi na vysoké úrovni, hosté mi vynesli koš. Nádobí jsem ale jako vždy myl poctivě sám. Dezert ani další jiné chody z důvodu švýcarského režimu úspory nebyly, gulášek tak zkrátka bodoval. K tomu se navrch díky mé skromnosti podával i můj toustový chléb až z daleké bělohradské Jednoty. – kvalitní síť prodejen, kterou znají i zde ve Švýcarsku, což svědčí o její mezinárodní kvalitě.

V sýrárně v Gruyére se mi líbilo, líbil se mi tam sýr. Obdrželi jsme malý vzorek kvalitních zrajících kousků pro testování. Bohužel sluchátko s výkladem jsem jaksi opomenul, takže jsem zaslechl jen krátké úryvky, česky komentované skotem, autenticky švýcarskou kravičkou, hanobící českou řeč. Sýry dobré, ale drahé. ☹ Kručení v břiše, tedy skleslou náladu však brzy napravila další zastávka.

Zprvu jsem byl z čokoládovny Cailler drobek nevrlý, protože se nepodávaly testovací vzorky hned úvodem, což mě rozhodilo. Avšak k mému překvapení na konci prohlídky, kdy jsem snědl asi tak půlku tácu naporcovaných čtverečků, které byly opravdu úžasné, se mi úsměv a ztracená energie bleskově navrátily. Postavit přede mne plát čokoládiček? To je jako psovi maso svěřit. Chuťové buňky byly rozmlsané, posléze jsem se vydal do prodejny koupit čokoládu, kterou jsem na posezení snědl hned před vchodem. A to byla pro mě čokoládovna.

Tolik k mému švýcarskému dobrodružství. Děkuji za celou posádku paním profesorkám a spolucestovatelům za vše.

Posilněn kančím gulášem, se s Vámi loučí

Vít Kvasnička