Via ferrata vás vyzbrojí i pro život

Suverenita není základ. Via ferrata je sportovní, terapeutický zážitek a estetický požitek. Ne závod. Není radno přeceňovat své síly, ačkoliv k tomu někdy svádí. Mnohému vás naučí. Lezení vás ve spojení s měnícími se horskými podmínkami vyzbrojí i pro život.

Via ferrata

Skály. Úchvatné a okouzlující. Ostré a nemilosrdné. Ten kontrast zde by se dal krájet. To napětí, ta tenká hranice mezi jednotlivými extrémy. To ticho, do něhož se něžně vkládá šelestění přírody, ozývá se praskání pod nohama, padající kameny, cinkání karabin, zintenzivněný dech a občasné dopr****… to všechno v utlumeném okolí pod bezpečnostní helmou vnímám a k lezení po skalách to neodmyslitelně patří. Všechno okolo je nesmírně vzrušující. Jsme svobodní. Jsme ve výšce, kde létají ptáci. Jsme volní zrovna tak, jako oni. Svazující pevnina striktně držící člověka nohama pevně na zemi jakoby se na chvíli rozplynula. Jak vzácné osvobozující okamžiky, lákavé, svádějící, ale i respekt, občas strach budící. Člověk může být profesionál, ale stále cítí ten stejný pocit, co tenkrát, když stál pod skálou poprvé a čekal ho osudový krok do neznáma. A tak to má být. Sebelepší lezec neovlivní stav terénu, náhlou změnu svého zdravotního stavu, přírodní vlivy, nebo nejčastěji chybu ostatních lezců. Suverenita není základ. Via ferrata je sportovní, terapeutický zážitek a estetický požitek. Ne závod. Mnohému vás naučí. Lezení vás ve spojení s měnícími se horskými podmínkami vyzbrojí i pro život. Někteří se díky lezení dozví zcela nové skutečnosti o svém těle. Zpravidla na sebe na skále začnete nahlížet pozitivněji. Zkušenosti s lezením umožňují zkoumání a překonávání vlastních hranic, ke kterým člověk z komfortní zóny jen tak přičichne. Na skále člověk nesmí nic vzdát. Má v sobě aktivovaný záložní motor a taky plíce, které ho neustále pohání kupředu. Technicky náročnější zajištěné cesty klasifikace D+ můžou být učebnicovým příkladem, který lezce otestuje. Jde o velice variabilní technickou výzvu, která umí být jak záživná, tak zrádná. 

Příchod ke skále může znamenat 5 minut, ale v drtivé většině případů ve vyšších nadmořských výškách i více než hodinu svižné chůze strmým terénem pokrytým jehličím, kameny, sutí nebo sněhem. Už se značným kyslíkovým dluhem nastupujete na skálu. Via ferrata či Klettersteig (totéž) je zajištěná cesta vybavená jistícími ocelovými lany, žebříky, stupy, lávkami, mosty apod. a rozděluje se podle náročnosti do kategorií A (snadné, 1. stupeň horolezecké obtížnosti) až F (velmi náročné, extrémní). Každý profil trati je unikátní. A je potřeba si jej předem nastudovat. I délka trati hraje zásadní roli. Krátký náročný úsek „E“ se u obvykle zvládá u pokročilých lezců bez újmy, ale pokud jsou touto klasifikací značeny všechny úseky ferraty a konkrétně u této náročnosti jsou paže v zápřahu třeba 5 hodin v kuse, může to představovat nebezpečí. Proto je nutné přistupovat k další nové výzvě s pokorou a bez přílišného sebevědomí. Zhodnotit, jak na tom jsme kondičně, silově, psychicky (časté nápisy: Achtung! Die Spalten! Vorsichtig! – pozor, trhliny, opatrně), co na to naše technické dovednosti, flexibilita, zkontrolovat rejstřík fobií apod.

Ferrata by se neměla lézt příliš dynamicky, přemotivovaně ani agresivně, aby se nespálilo tolik energie, ani opačný extrém však není v pořádku. Chce to nalézt nějaký balanc mezi motivací a uvolněností. Vše pochopitelně záleží na technické preciznosti, nebo na síle. U každé cesty je to individuální. Pocit zdolání onoho vysněného vrcholu je nepopsatelný. Člověk by to s oslavou a výdejem energie s tím spojeným ale neměl přehánět. Když už si myslíme, že máme vyhráno, čeká nás to (někdy) nejhorší. Sestup. Obvykle po úzké kamzičí cestičce bez jištění, kde nás dělí pár centimetrů od srázu, klopýtáme přes kořeny, klouzáme po kamenech a suti, někdy zabloudíme v kleči. Už nevnímáme tak bystře, jsme unavení – nohy se už motají, chodidla se šourají o smekající se povrch. Palce u nohou skuhrají. Kyselina mléčná se hlásí o slovo. To poté přebírají celá chodidla, které se z toho neustálého brzdění pod váhou celého těla začínají deformovat a nato stávkovat. Zároveň se ale snažíme našlapovat opatrně, abychom alespoň částečně zabránili odpadávání kamení a neohrozili tím někoho dalšího. Soustředění je v takovém stavu náročné, bez jeho přítomnosti se však nesmíte obejít. Na sestup je vhodné našetřit energii.

Naprostá koncentrace, přemýšlení o následujících krocích, sledování terénu, rozvržení trasy. Tak nějak by to dle příručky mělo vypadat. Ale ty výhledy! Jak by člověk mohl opomenout to bohatství kolem sebe. Okolní kouzelná příroda svádí jako had z ráje k nakousnutí. V opojení toho impresionistického obrazu, mistrovského díla, kterým jste obklíčeni, zapomínáte na základní bezpečnostní pravidla a užíváte si onoho prchavého okamžiku.  Kromě toho je člověk konfrontován s mnoha dalšími myšlenkami a pocity a často se ztrácí ve svém vnitřním rozjímaní. Co teď? Pokud vnímáme multitasking jako nesmysl, ve skalách by to mělo platit dvojnásob. Ale…ani v extrémním sportu není až tak nemožné při zápolení se skálou v náročném převisu ještě myslet na to, co bude k večeři. A jelikož tyto myšlenky mají sklon mysl atakovat opravdu často, někdy je člověk tak trochu násilím nucen přepnout jen na jednu vykonávanou vědomou činnost a trénovat tak svou pozornost. Tzv. autopilot je při akci totiž nebezpečný. Někde v hlavě se vytvoří schéma, opakující se pohyb se zautomatizuje a mozek má teď čas na přemýšlení. Ve výsledku se ale dokonale nesoustředí ani na jednu činnost. A dělá často osudové chyby.

Ne na všechny nezapomenutelné zážitky se vzpomíná v dobrém.

Ze skal jsem mívala strach. Už coby divačka Třetího prince jsem tomuto biotopu nedůvěřovala. Možná ony Diamantové skály a hudba Ivana Kurze ve mně probudily respekt. Cosi tajemného ale zároveň lákavého v sobě ukrývají. Každý si v nich ale najde své. Blyštivé střípky – fascinující panorama, ale i napětí a pár momentů, při kterých se tají dech. „Je to v hlavě“, kam směřuje soustředění, tam proudí energie , to tvrzení se zdá být pravdivé. Pokud člověk nezačne přemýšlet o svém skonání, neskoná. Já ale v rakouských Alpách navštívila ferratu bezprostředně po dešťové přeháňce. Nasáklá půda na hřebenech uvolňovala vodopády po skále dolů. To bylo varování. Mokrá skála nevěstí nic hezkého. Déšť, vlhko, mokro a chlad zvyšují riziko pádu. A jelikož s mojí výškou nedosáhnu na všechny kramle, skála se smeká a nemám pevný bod, kde bych mohla zapřít nohy, nebo na kterém bych si mohla odpočinout, sil rychle ubývá. Psychický blok v důsledku vyčerpání patří k nejčastějším nouzovým situacím. Jeden nebezpečný úsek, jeden ošklivý moment, jedna málem osudová chyba. A logicky jedna vyděšená lezkyně. A už se to mísí, vyčerpané paže, polomrtvé dlaně, zrychlený tep, rozklepané nohy cukají sem a tam… poprvé strach. Největší chyba. A zdánlivě neřešitelná situace. Člověk se musí hnout z místa. Nesmí prodlevami vyčerpávat síly. Takže na panikaření vlastně ani nemá čas. V tu chvíli se ze skály stává nepřítel. Člověk vybočuje ze své komfortní zóny, a není mu bez ní příjemně. Se zážitky podobného charakteru se ale nestýkáme denně, jen zřídka.

Lezení je riskantní, proč to tedy děláme?

Lezení po via ferratách je individuálním všestranným sportem, kdy člověk poznává sám sebe – své limity a překonává opět sám sebe. Vylézt nějakou lehkou cestu na stěně nebo ve skalách si může téměř každý. Ale získat cit pro správně technicky provedený pohyb, patřičnou celkovou koordinaci a k tomu „trochu“ síly, zejména paží, nebo prstů, to už nějaký ten čas pro přípravu vyžaduje. Je to spousta nalezených metrů v kombinaci s posilovacím cvičením. Lezec ale tráví čas v přenádherné přírodě, nadopovaný noradrenalinem (někdy i tím adrenalinem), a naučí se absolutně důvěřovat nejen fixním lanům a své lezecké výbavě, sedacímu úvazku, brzdě, helmě apod.., ale především sám sobě.



Ohodnotit článek
Průměrné hodnocení: 5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *