Virtual Ritual – gamingová performance

Imagine a city, where money rules and where everyone is a celebrity…

Hrát počítačové hry, či nehrát počítačové hry? Realita. Žít opravdový život. To je to, oč tu běží. Jestli už teď vaše oči uhýbají tomuto textu, protože je pro vás toto téma příliš ohrané, či z jakékoliv důvodu nezáživné, musím vás poprosit, abyste tomu dali šanci. Stejně tak jako já a mí spolužáci ze 4.G. Společně jsme dali šanci, a naše peníze, divadelnímu představení na téma virtuální svět. Tedy světa počítačů a počítačových her. Představení se konalo v Praze a přesněji řečeno, v divadle, kde se též natáčí Show Jana Krause. A jak správně ti vzdělanější tuší, jedná se o divadlo Archa, kam jsme společně pod vedením pana prof. Bendla dopluli na vlně pozitivního pondělí 2.12.2019. Samotné prostory divadla jsou zastaralé, ale příznivci socialistického realismu si přijdou na své. Někdo dokonce exteriéry může považovat i za moderní a futuristické. Před vstupem do sálu proběhla menší interakce mezi diváky a představitelkou programu, kdy nás příjemně navnadila na atmosféru performance s názvem Virtual Ritual. Zároveň nás uvaděči vyzvali, abychom se nestyděli si sednout do prvních řad, jelikož po představení bude následovat menší beseda. Neváhali jsme tedy a hrdinsky jsme si sedli do první řady…

Na jevišti se hned od začátku vyskytovalo promítací plátno a tři počítače v rohu, u kterých seděli tři lidé. První z nich byla fotografka a gamerka Adéla Vosičková. Vedle ní seděl česko-japonský architekt a urbanista Osamu Okamura a v neposlední řadě youtuber Atlet. Po pravé ruce měli hrnek s tekutinou a upřeně zahlíželi do počítače. Jejich tváře s upřeným pohledem se promítaly pomocí webkamer na velké, černé plátno, které se rozpínalo přes střední prostor jeviště vyhraněný pro herce. Scéna i sál byly laděny v černé barvě, díky které představení dostalo nejlepší kybernetickou atmosféru, a člověk nebyl rušen žádnými rozmanitostmi prostoru. V intervalech se pohyb jejich tváří zpomaloval a měnil se v počítačovou verzi jejich obličejů. Představení začali performeři krátkým proslovem, který nás lehce uvedl do děje – do města, kde je všechno možné. Poté jsme se přenesli do herního světa hry GTA 5, kde si každý z performerů vytvořil svého avatara a komentoval dění ve hře. Performeři nám podali svůj rozdílný pohled na hru. Adéla nám nejprve ukázala, jak si avatara stylizovat, a následně s ním chodila po městě a pozorovala lidi. Jako správná fotografka neodolala a lidi ve hře si fotila. Ráda fotila hlavně takzvané NPC (non-player charakters), což jsou předem naprogramovaní lidé, kteří opakují své chování ve smyčkách (například kouří, používají mobil a podobně), a když se přiblížíte do jejich zóny, tak mají přednastavené reakce (apatičnost, agresi či jiné). Mezitím se stihneme s Osamem Okamurou podívat na město z pohledu architekta. Dozvídáme se funkci různých budov, rozdělení města na chudinský jih a bohatý sever, nebo jak stylizace prostředí upevňuje pocit ze hry a charakterizuje část města. Atlet nám dává různé typy, co a jak ve hře dělat a jak docílit toho, abychom se nikdy nenudili. Když se nudí hraje například rád v roli vlkodlaka, zmutovaného krokodýla či Ježíše. Po návratu k Adéle se dozvídáme, že většina budov jsou pouze prázdné krabice. Adéla se snaží dostat do budov a následně pod samotnou mapu hry. Toho může docílit tak, že bude různě naskakovat do zdí, hlavně do rohů. Nakonec se jí to podaří, a my vidíme, jak mapa vypadá zespoda – na mě to působilo trochu jako v seriálu Futurama. První část bloku končila Atletovou poměrně brutální přehlídkou zbraní a jejich testováním. V tento okamžik začnou avataři performerů umírat, performeři berou své přenosné kamery a utíkají z jeviště na ulici, a my vidíme pouze záběry z jejich přenosných kamer na plátně. Po chvilce se vrací ke svým počítačům a jdou hrát znovu. Celý děj se opakuje a probíhá v podstatě totožně, až na jednu věc. Avataři se nyní nenachází ve smyšleném městečku Los Santos ve hře GTA 5, ale hrají za svá reálná já v ulicích Prahy. Hra tímto dostává naprosto nový rozměr, protože v reálném světě není možné jen tak ukrást auto, proskočit zdí nebo někoho zastřelit na ulici. I přes to, že se nyní jednalo o reálný svět, a ne o počítačovou hru, tak mě udivilo, jak si jsou oba světy podobné. 

Po samotném představení jsme se zúčastnili diskuze, kde jsme mohli sdílet své dojmy, pocity a emoce anebo se ptát. Je opravdu možné, aby herní svět narušil realitu? Mohou hry narušit naši psychiku a chování jedince v reálném životě? A hrozí pohlcení herního světa jenom malým dětem, či je to nakažlivé i pro dospělé? Měla by se zvednout věková hranice pro hraní her? 

Naše pocity byly jedním slovem: WOW. Celou hodinu jsme tyto lidi pozorovali skrz kameru, ačkoliv seděli jenom pár metrů od nás, bylo zvláštní je vidět naživo. Padlo zde mnoho zajímavých a věcných dotazů – od pocitů performerů přes vznik projektu až po vliv her na lidi. Představení opravdu donutí člověka přemýšlet. To je to, oč tu běží…

Michal Mejvald, Bára Zítková, 4.G

Ohodnotit článek
Průměrné hodnocení: 5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *