Ztracená v Paříži

Michaela Neumanová 23. 5. 201921. 5. 2019 0 komentářů

Znáte takový ten pocit, když jste v Paříži a ztratíte se?

Paříž

Ztracená v Paříži?“ Jaké to klišé? Vyvedu Vás hned na úvod z omylu, nejedná se o recenzi stejnojmenné filmové grotesky, ani romantického bestselleru. Následující slova nejsou ani výplodem nespoutané fantazie a domýšlivosti, žádná fabulace. Dneska to prostě bude jenom pravda.

Móda. Glanc. Elegance. Paříž v sobě skrývá nespočet tajemství a kontrastů. Je záhadou nejen turistům, nýbrž i lidem zdejším, nikdy nezklame a vždy překvapí. Zejména ve chvíli, kdy to člověk nejvíce potřebuje. A tak se nemůžeme divit, že nám uzavřou třídu Rivoli, nepustí nás na Place de la Concord ani k Vítěznému oblouku, těsně za zády uzavírají bulvár Champs-Élysées, výlohy světových značek jsou zabedněny, stanice metra uzavřeny, všude policie, zátarasy – Paříž se ihned po ránu připravuje na demonstrace. A do toho ten nešťastný incident s katedrálou Notre Dame, ostrov Île de la Cité je obklopen milionem turistů, pár dnů po tragédii tím Paříž doslova žije. Ranní uvítání s městem elegance nás elegantně ujistilo o konci klidné epochy. Bonjour!

Já a můj otec jsme se na výpravu francouzskou metropolí vydali s nadšením. Tedy hlavně já. Pro „technického zaprodance“ jeho formátu znamenal výlet do zdánlivě fádního města romantiky především návštěvu železniční stanice s prohlídkou TGV. (Následující část vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla: nakonec se však do Paříže zamiluje snad víc než já). 22 km za den – to byl plán, který ve městě chaosu, kde je rychlejší a jistější transport po svých nebo na kole, vybízel k experimentu v podobě zapůjčení tzv. sharovaných kol. Po půlhodinovém zdržení u automatu a rozčilování nám humorný systém přidělil jen jedno kolo. To nás nějak nerozhodilo – obětuji se. Otec jede na kole, já popobíhám. Naivně si myslím, že zvládnu pařížský půlmaraton pokořit.

Pařížský „maraton“

Město nad Seinou si ze mě začíná utahovat. Tento historický obvod, uměleckými klenoty napěchován, nezná slitování. V poklusu sleduji fascinovanou krasojízdu mého otce pod nátlakem právě těchto architektonických skvostů, koncertu všeho umění, Fantoma opery a Edith Piaf, již něžně podtrhávají lokální scenérii, jarní atmosféru zaplněné náplavky. Ty kejkle Paříži vychází. Způsobují to, že se mně otec, obměkčen půvaby tohoto města, podezřele vzdaluje. Zrychluji. Prodírám se stádem lidí. Utíkám. A postupně jej ztrácím z dohledu. Užuž mě zastavuje místní policie, naštěstí marně – (herecké schopnosti a pohotová změna směru). Chvátám pryč. A i podruhé. Bez dokladů, které se toho času vezou na kole, by to byla jistě zábava. V dáli se mi skýtá ojedinělý pohled, obrys postavy na kole. V tom zmatku a spěchu nestíháte truchlit. Musíte se však smířit s tím, že je to možná poslední chvíle, kdy vidíte pozadí vašeho otce, unášeného krásami okolního světa. Silnice se začíná stáčet. Jedna dvě křižovatky a je fuč. Mozek mi ale naštěstí hlásí kondici výkonnější než při skládání čtvrtletní práce z matiky. S vypětím všech sil pátrám v paměti, kam že jsme to měli namířeno. Já běžím po chodníku, on jede kdesi po silnici. Zdůvodňuji si, že bude sledovat značení pro vozidla, ne pro chodce (a běžce). To vlastně tak zásadní ani nebylo, jelikož jsem si za místo setkání zvolila Eiffelovku, která je vidět ze všech koutů Paříže. Vždyť i legendární Guy de Maupassant kdysi obhajoval návštěvy v restauraci přímo v Eiffelovce tím, že je to jediné místo, kde na ten „železný chřest“ nemusí hledět. A měl pravdu. Pro něho byla sice trnem v oku, díky její výšce je však skvělým orientačním bodem, nepotřebujete mapu, člověk se k ní spolehlivě dostaví. Ve chvíli, kdy jsem se ocitla v půvabné uličce, vše se zdálo být krásnější. Vše utichlo. Hluk rušných ulic degradoval na příjemný šum. Začala zasněná procházka, tajemná, napínavá, riskantní. Město lásky, šarmu, křupavých baget a měkoučkých croissantů si mě vede samo. Se záchvěvy strachu pomýšlíte na nejtragičtější konec? Ale vůbec ne, kdepak. Tam mě taky trklo, že nám fungují data, že si tedy můžeme napsat. Telefon je teď můj jediný majetek – ten jsem u sebe měla čistě náhodou, jen proto, že jsem chvíli před vyústěním této prekérní situace fotila. A tak jsme zůstali sami. Já a telefon. Můj zachránce, nejlepší přítel, jehož v nouzi poznáte. Ve výsledku jsem ho použila jen na pár zpráv.

Kde se sejdeme?
Běž pořád rovně.
A kde seš teď?
Šel jsem ti naproti.
Ale já už jsem někde jinde, pod Eiffelovkou.
Aha. Tak se zatím postav do fronty.

Ten vzkaz byl rozkazem, který vlastně mařil mou tajnou výpravu. Pod Eiffelovkou je poměrně dost nepřesný pojem. Nicméně našli jsme se. Nějak jsme se každý spolehl na toho druhého, vyšlo to. Na řadu přišlo to šťastné shledání. Možná, že by se tato část do toho zmiňovaného románu i dala použít. Klasika – naše ztracená dcera běží naproti svému otci a padnou si do náručí přímo pod Eiffelovkou. Všechno „trauma“ se rozplynulo při úžasu – rozhled z této železné dámy. Její stín. Transparentnost. Úžasné panorama. Vzorový okr. A to prosluněné Martovo pole! Na Eiffelovku jsme se dostali, a to pěkně po svých. Po maratonu, vyčerpaní a dehydratovaní bereme schody po dvou. Tedy skoro. A v pilíři ještě pod prvním patrem se na schodišti setkáme s Novopačačkami, tady a teď? Mezi stovkami turistů, na jednom stísněném místě, v jeden čas. Jak je ten svět malý.

Uctít tento symbol vědy, vzdát hold geniálnímu inženýrovi, jakým Gustave Eiffel bezpochyby byl, bylo a je pro nás nezbytné. I když někomu železná dáma není či nebyla po chuti, o její unikátnosti a nynější oblibě svědčí i fakt, že Maupassanta přežívá o 126 let.

PS: Tatínkovi děkuji za jeden z nejkrásnějších výletů!